Čína: Díl 5 – návštěva vesnice Shi Zhai

Ještě v den příjezdu do Wuzhou [梧州] jsme zašli na autobusové nádraží zjistit, v kolik pojede druhý den (neděle 30. 6.) autobus. Jaké bylo zděšení, když nám paní za přepážkou sdělila, že žádné místo z názvem Wu Bao [五堡] nezná. Ukázali jsme tedy do knihy na mapu, kde by měla ona obec být. V tu chvíli paní věděla. Během krátké doby od vydání knihy byl název obce změněn na Shi Zhai [狮寨]. Vtipné jak si v Číně dokážou komplikovat život. Autobus tedy pojede v 10 hod. dopoledne.

Druhého dne jsme tedy vyrazili před 9. hodinou na autobus. Mysleli jsme, že času je mnoho, ale opak byl pravdou. Na autobusové nádraží jsme přijeli asi 2 minuty před plánovaným odjezdem. Rychle jsme běželi k okénku, kde nám bylo sděleno, že lístky se prodávají přímo u řidiče (¥20). Následoval další zběsilý útěk k autobusu zpestřený rentgenovou kontrolou zavazadel. Naštěstí autobusy nejezdí moc na čas a tak jsme stihli nastoupit. Stejně čekal ještě dalších 5 minut, než konečně vyrazil.

Po cestě autobus nabíral cestující v těch nejzapadlejších koutech. Vtipné bylo, co vše dokázali v autobuse vést – krabice, pytle s rýží, hnojivem a jiným sypkým materiálem. Prostě vše nač si lze jen vzpomenout. Po necelé hodince jsme dorazili na náměstí v Shi Zhai [狮寨]. Ihned jsme se stali terčem pozornosti zdejších lidí. Nám to až tolik nevadilo, alespoň jsme se mohli zeptat na cestu. Bohužel nikdo ve vesnici nevěděl, kde autor knihy našel prastaré čajové stromy.

Zavedli nás alespoň k jedněm starším čajovým stromům, které se ovšem využívají na olej (list i plody byly mnohem větší než u obvyklých čajových stromů). Následně nám byla doporučena návštěva zdejší malé čajové zahrady. Paní jela napřed na skútru a přivedla mladou slečnu s klíči od domu. V domě se na dvoře právě sušila skromná sklizeň letního čaje. Dostali jsme ochutnat čaje z předchozích dnů, který byl poměrně hořký (znak letních sklizní?). Poté jsme se šli podívat na zahradu. Byla poměrně zarostlá a plná štípajícího hmyzu. Sice nevypadal tak úhledně jako z fotografií, ale zato byla 100% ekologická :D. Ona ani trocha toho plevelu ničemu neškodila, alespoň se nevyplavovala cenná úrodná půda. V jedné části zahrady dokonce rostly vzrostlé stromy s krásnými plody pomela.

Cestou zpět nás pozvaly do svého domu na čaj (autobus jel za dlouho). Vtipné bylo pozorovat kontrasty v podobě moderní televize, pračky a téměř rozpadající se dřevěné chatrče, ve které žily. Poté jsme již vyrazili na autobus, který po pár minutách opravdu jel. Na náměstí jsem si ještě před odjezdem všiml prodejny s těmi nejmodernějšími mobilními telefony. Bylo to velice zajímavý pohled, protože obec vypadala jako vytržená z 60. let minulého století. I místní tržnice se zeleninou a možná čerstvým masem byla výživná. Nevím jestli bych si troufnul něco sníst :D.

Cesta zpět proběhla bez problémů a po hodince jízdy autobusem (¥20) a další hodině MHD jsme dorazili na hotel. Večer pak proběhla návštěva čajového obchodu s ochutnávkou zajímavých čajů. Ještě jsme stihli zajít na specialitu, pečenou rýži v kameninovém hrnci. Dobré jídlo, i když sladkého masa v něm bylo až příliš. Následující den jsme se vypravili přímo do srdce Liubaa [ 六堡], ale o tom až v dalším pokračování.

Čína: Díl 4 – návštěva města Wuzhou

Ve městě Wuzhou [梧州] jsme strávili pár dní při cestách do nedalekých vesnic a oblastí pěstování čaje Liubao [六堡茶]. Ubytováni jsme byli v jihozápadní (staré) čtvrti, která je od vlakového nádraží přes celé město :). Nádraží je totiž situováno na severozápadě, téměř na jeho úplném okraji.

Je mi záhadou, proč tak zajímavé město je stran všech zahraničních průvodců. Možná je to odlehlostí, či menším množstvím památek. Každopádně nám se zde líbilo a určitě bychom se sem rádi znovu podívali.

Stará část města je pěknou ukázkou staré koloniální architektury se spoustou úzkých uliček a zákoutí. Jediné co dojem kazí je cca 15 m vysoká železobetonová protipovodňová zeď. Určitě je však potřeba. Podle fotek (např. zde) z roku 2005 je vidět, že i tak vysoké zdi nemusí stačit zadržet valící se masu vody. Byli jsme tedy rádi, že tentokrát (pobývali jsme zde ve stejném měsíci jako při ničivých povodních) žádná voda nepřišla. Naopak přišla obrovská vlna veder, při kterých člověk, i po velmi krátkém pobytu na sluníčku, mohl ždímat tričko.

Pěkným zážitkem je procházka po promenádě, která je zbudována na horní straně protipovodňové zdi. Táhne se téměř od mostu Yunlong na východě přes most na třídě Xijiang kde se stáčí na sever a končí u mostu ve čtvrti Qianjian. Celkem téměř 5 km. My prošli jen malý kousek u nábřeží řeky Xi [西江], kde jsme sešli až ke břehu. Chvíli jsme si užili výhled na čilý lodní ruch na řece a výhledy na protější břeh. Pak jsme se prostupem ve zdi vrátili do města a prošli si zdejší obchůdky se suvenýry.

V dalších dnech jsme ve městě pobývali jen krátce. Většinou jen večer po návratu z cest po okolních vesnicích (viz další díly cestopisu). I tak jsme stihli navštívit obchod s čajem a ochutnat nespočet zajímavých čajů. Více o pobytu ve městě snad napoví níže uvedené fotografie.

Před odjezdem do Kunmingu [昆明] jsme ještě stihli zajít do chrámu Dračí matky [龙母庙; Long Mu Miao] (vstup ¥15), který byl nedaleko hotelu. Pošli jsme starou zástavbou a po chvíli jsme stáli u jižní brány. Překvapivé je, že u této brány se vstupné platí, ale u druhé (západní) nikoliv. Procházíme se první částí chrámu a obdivujeme zdejší stavby a výzdobu. Postupujeme dále a najednou zjišťujeme, že další část je oddělena plotem. Musíme tedy vyjít zpět jižní bránou a jít po rušné silnici k druhému vchodu. Velice zajímavé.

Druhá část areálu je mnohem rozlehlejší s bujnou vegetací. Bohužel ani stíny mohutných stromů nezabránily obrovskému vedru, které bylo nesnesitelné už v dopoledních hodinách. K největší atrakci chrámu jsme museli vyšplhat po nespočetném množství prudkých schodů. Na vrcholu byl odměnou pohled na obrovskou 34 m vysokou sochu dračí matky. Příjemné bylo, že i zde bylo občerstvení za rozumnou cenu a i obsluha byla ochotná. Dokonce přeběhla celou plochu, jen aby mi prodal dvě vody ;-).

Po poledni jsme sbalili věci a odjeli taxíkem na vlakové nádraží. Vtipné, že i když jsem seděl vepředu vedle řidiče, měl jsem co dělat abych se vešel :-D. Na nádraží nás přivítalo půl hodinové zpoždění (pak, že v Číně jezdí všechno na čas). Po příjezdu vlaku následovala obvyklá akce cestujících. Všichni se narvali k bráně a netrpělivě čekali, až je pustí na peron. Nevím proč, když každý má místenku a tím místo zajištěno. V poklidu jsme si tedy nastoupili a vydali se na několikahodinovou cestu do města Nanning [南宁] (¥64,5). Zde jsme museli počkat v hotelu přes noc, protože již nebyly volné jízdenky na noční vlak.

Do Kunmingu [昆明] jsme odjeli v 7 hodin ráno. Prozíravě jsme zakoupili jízdenky (¥204) do lehátkového vozu, kde se 12. hodinová cesta dala přežit. Cestou pozorujeme měnící se krajinu a tunely. Na trase jejich velké množství a v jednom jsme dokonce jeli celých 5 minut. Zajímalo by mě, jak mohl být dlouhý. Na večer jsme konečně dorazili do Kunmingu. Pak už zbývalo jet pár stanic autobusem a byli jsme na hostelu.

Čina: Díl 3 – chrámy v Guangzhou a čajový trh na Fangcun

Po nevydařeném pondělku jsme si v úterý zašli spravit chuť prohlídkou památek Guangzhou. Naštěstí se nacházejí v blízkosti metra a tak nemusíme složitě řešit autobusy.

Prvním navštíveným chrámem byl Liurong Si [六榕寺] (vstup ¥5) neboli chrám šesti Banyánovníků (strom).   Nejprve jsme maličko bloudili a tak nám jeden žebrák poradil kudy kam. Koupili jsme si lístky a žebrákovi dali drobné za jeho ochotu. Jak ten byl šťastný :-). Pak už vstupujeme do chrámu a kocháme se pagodou s názvem Hua Ta (květinová pagoda) a přilehlými stavbami. Některé byly pod lešením a tak jsme viděli jen část komplexu. Na chvíli jsme si sedli v klidnější části a rozjímali. Poté, co jsme nabrali sil, jsme vyrazili do dalšího chrámu, který byl necelý 1 km na jih. Cestou míjíme nespočet malých obchůdků se vším, na co se dá pomyslet. Nejčastěji však s elektronickými součástkami.

Dalším chrámem v pořadí byl Wu Xian Guan [五仙观] – chrám pěti nesmrtelných, kteří podle legendy založili město. U chrámu nás udivila absence pokladny, ačkoliv ve všech průvodcích je uváděné vstupné. Chrám vypadal po celkové rekonstrukci a nikde nebylo vidět žádného mnicha. Spíše nežli architekturu lze zde obdivovat zahrady a klid. V zadní části areálu se nachází malé muzeum keramiky, která byla nalezena při výstavbě parkoviště před chrámem. Snad jedinou zajímavostí je věž, na které je zvon, který nesmí zvonit. Lidé mu totiž přisuzovali vinu na morové epidemii ve 14. století. Od té doby je také nazýván jako „Zakázaný zvon“.

Po prohlídkách chrámů byl čas na setkání s našimi přáteli na čajovém trhu na Fangcun [芳村]. Nejprve jsme si prohlédli jeden z mnoha čajových marketů. Z tak velkého množství čaje a příslušenství až přechází zrak. Poté, co jsme přečkali prudký déšť, jsme vyrazili na ochutnávku čajů do jednoho z obchodů. Navečer jsme byli pozváni na naše první, opravdu čínské jídlo. Výborné to-fu [豆腐 nebo 荳腐] a zapečenou rýži v hliněném hrnci. Pak už byl čas spánku a my se rozešli do svých hotelů.

Další dny jsme strávili na čajovém marketu ochutnáváním a vybíráním čajů. Mezi tím vším jsme si našli i čas na procházku po nedalekém parku Zuiguan [醉观公园] s výstavou bonsají a ochutnávku čínských jídel v nedalekých restauracích.

Ve čtvrtek večer jsme se přesunuli vlakem do města Yulin [玉林市] (¥145,5) a následně do Wuzhou [梧州] (¥25,5). První vlak byl lehátkový. Takový ten ruského stylu bez kupeček. Proste tři a tři postele proti sobě a společná ulička. Nejprve jsem měl obavy z hluku, ale v 10 hod. zhasly světla a byl klid až do rána. V Yulin-u jsme museli počkat sedm hodin na vlak do Wuzhou. Ideální to moc nebylo, protože čekárna byla venku před budovou a už od rána bylo nepříjemné horko. Ani uvnitř to však nebylo žádné terno. Čas si krátíme nákupem knedlíčku a pospáváním na nádraží. V 11 hod. dopoledne konečně přijíždí spásný vlak do Wuzhou. Kvalitou a vybavení asi tak na úrovni našich rychlíkových vagónů. Takže pohoda, jen ty záchodky (díra v zemi, ale čistá :D). Poté ještě asi tři hodiny cesty a konečně jsme v hotelu. Po téměř celodenním cestovaní uleháme a z hotelu vylézáme až večer na pár ochutnávek čaje Liubao.

Čína: Díl 2 – park Liwan a přírodní rezervace Baihuayuan

(Ne)bezpečný přechod pro chodceKdyž jsme se trochu zmátořili po cestě, vyrazili jsme do nedalekého parku Liwan [荔湾湖公园]. Nejprve jsme však museli zvládnout přechod šílené křižovatky. Zatím jsme se neodvážili po přechodu a šli jsme raději nadchodem, který nás bezpečně přivedl až k bráně do parku.

Nečekaně se za vstup neplatilo (ano, v Číně se platí i za vstup do parku) a tak jsme mohli vstoupit. Byla sobota odpoledne, sluníčko pálilo a tak byl park plný lidí. Většina se jen tak procházela nebo se schovávala ve stínu stromu. Tu a tam byly k vidění hloučky hráčů karet, šachů a mahjongu. Nezapomenutelnou příhodou bylo setkání s čínským staříkem, jež nás míjel na kole. Koukal na nás tak vyjeveně, že si málem nevšiml, jak jede do stromu :-).

Procházka nám zabrala cele odpoledne a tak jsme v jednom koutku u vody koupili první čínské jídlo. Jednalo se o jakési knedlíčky s rybí příchutí přelité jemně pálivou čili omáčkou. Pak už jsme se vydali zpět do hotelu. Cestou jsme koupili ještě neidentifikovatelné pití (něco mezi hruškou a jablkem) a na večer spásné instantní nudle.

Baihuayuan Shan [白云山]

V neděli jsme vstali už v pohodě, tedy v 10 hod. (časový posun je neúprosný) a vydali se do přírodní rezervace Baihuayuan (někdy též nazývanou zelenými plícemi Guangzhou [广州]). Cestu metrem jsme zvládli bez problémů, ale autobus byl už oříšek. Vystoupili jsme špatným východem a marně hledali zastávku turistického autobusu č. 1 (až při zpáteční cestě jsme zjistili, že jsme měli jít Exitem A). Vydali jsme se tedy směrem k parku pěšky. Z ničehož nic asi po 500 m nacházíme následující zastávku. Čekáme tedy na autobusbus a ten po chvilce přijíždí. Sice jiné číslo, ale též jede na určené místo). Důležité je mít drobné, protože automat nevrací. My neměli a tak jsme jeli za ¥10 namísto ¥4 (vypadá to, že v cele Číně se jezdi busem za ¥2 a za  ¥1 v neklimatizovaném).

Autobus končí u dolní zastávky lanovky, ale my se vydáváme dále k hlavnímu vstupu. Nejsme přeci bábovky a navíc ušetříme ¥20 za každého :-). Vstup do parku je placeny (¥5). Vstupujeme a hned si můžeme vybrat mezi pohodovou asfaltovou silnici nebo méně pohodlnými schody. Volíme schody v domnění, že budou lidé líní šlapat do schodu. Omyl, i do schodu se jich s námi vydává spousty. Cesta nahoru je v neustále se zvyšujícím vedru náročná. Naštěstí téměř celá vede ve stínu vzrostlých stromů, a co chvíli je altánek s tekoucí vodou.

Zhruba v polovině cesty k horní stanici lanovky odbočujeme k buddhistickému chrámu Nengren Si [能仁寺]. Cestou míjíme jezírka, ve kterých se prohání pestrobarevní kapři a rozvážně pohybující se želvičky. K chrámu nás přivedlo několik schodišť, po kterých čas od času přeběhla slepice či kohout. Kousek vlevo od chrámu, ve stínu vzrostlých stromů, se nacházel malý plácek s kamennými stoly a sedátky. Naštěstí tu nebylo mnoho lidí. Mohli jsmetak na chvíli sednout a načerpat v klidu nových sil.

Nengren Si [能仁寺; Neng-žen S’]

S rozlohou přes 10 000 m2 je jeden z nejrozlehlejších a nejupravenějších chrámů v malebné oblasti Baiyun Shan. Byl vystavěn za panování dynastie Qing. Návštěvníkům byl opět otevřen po rekonstrukci v roce 1995. Chrám je obklopen okolními kopci ze tří stran. V okolí se nacházejí prameny běžícího tygra, sladké rosy, jezírko Yuhong, starobylý most a další. Právem náleží mezi jedny z osmi nejhezčích míst Baiyun Shan.

Sily jsme potřebovali hodně. Od chrámu vedly prudké schody, které místy byly na výšku snad dvou normálních. Splaveni jsme se vyšplhali na plac u horní stanice lanovky. Zdejší místo si oblíbili nejen výletníci, ale i nespočet vyznavačů sportu, karetních her a jiných kratochvíl. Dále je odsud možno vyrazit např. do ptačí rezervace nebo k vrcholu Moxinling [摩星岭]. My se vydali k vrcholu.

Baiyun Shan - výhled na Guangzhou

Nejprve jsme šlapali po asfaltové silnici, ale po chvíli jsme odbočili na lesní stezku, no spíše dlážděnou cestu se schody. Cesta nás vedla neomylně až k pokladně pod vrcholem. Zde jsme opět zaplatili vstupné (¥5). Nepochopil jsem, proč jsme dostali plastovou kartičku (vstupenku), kterou jsme po dvou metrech hodili do turniketu, u kterého navíc stala obsluha. Hold v Číně žije hodně lidí a nějakou práci dělat musí :-). Opět máme na výběr z asfaltové silnice nebo dlážděného chodníku. Vybíráme chodník, který nás po chvilce dovedl k altánku s výhledem na město. Chvíli posedíme a pak vyrazíme k vrcholu Moxingling. Těsně pod vrcholem narážíme na občerstvení, u kterého se několik lidí láduje instantní polévkou. Vrchol samotný je betonový plácek se širokým výhledem na město. Také zde mají stojan s nespočtem visacích zámků se jmény milostných dvojic. Najednou se začalo nebe zatahovat a tak jsme se vydali zpět dolů.

Ke spodní bráně jsme se vydali po asfaltové silnici, abychom měli i jiný pohled na park. Krom všudypřítomných lidí a pár odboček k tematickým atrakcím, nebylo již nic zajímavého k vidění. Dole už bez problémů nacházíme autobus, který nás po chvilce dovezl k metru a to následně až na hotel.

Čína: Díl 1 – jak jsme se dostali do Číny

Naše pouť začala ve čtvrtek 20. června v 5 hod. ráno příjezdem na letiště v Ruzyni. Pro člověka, jež letí úplně poprvé, to je velký šok. Velká hala, mnoho lidi a mnoho možnosti kam se vydat. Zkoušíme tedy informace a hle hned je jasno. Přicházíme k přepážce ČSA, kde nám je za chvilku vydána letenka do Amsterodamu (batohy mohou jet až do Hong Kongu).

Vstupujeme tedy do odbavovací haly a hned si nás (údajně) vybírá rám ke kontrole, tj. příslušný pracovník nás osahá a zkontroluje boty. Tedy nevím jestli při tom nepadl, ale když si začal má co chtěl :-). Naštěstí jsme nebyli označeni za teroristy a mohli jit na náš let.

Po zhruba hodince se otevřela brána a my mohli poprvé vejit do letadla. Vše neznámé, nové, ale nakonec jako ve vlaku. Sám si najit místo, uklidit příruční zavazadlo. No asi v těch filmech lhaly, když tam letuška každého zvlášť usazuje :-D. Let do Amsterodamu byl celkem krátký, cca 1 hod. Než jsme vzlétly a dostali občerstvení, už byl čas na přistáni.
V Amsterodamu jsme měli téměř5 hod. na přestup. Tudíž pohoda. V klidu procházíme letiště, dáme si burgr v Burger King (poslední evropské jídlo?) A ve 12 hod. jdeme na celní odbaveni. Tam vysmátý celník říká, kam to bude, a když řeknu Čína, zvedne palec a ještě blběji se usměje. Jdeme dál, až nacházíme naši bránu. No a co člověk nevidí. Letí do Číny a s ním tak 200 číňanů. Kdo by to čekal :-). Odbavení letu proběhlo celkem rychle a všiml jsem si, že s námi obsluha jednala mnohem příjemněji než s Číňany (v Číně tomu bude naopak, ale to předbíhám).

Let trval téměř 10 hod. a tak si asi musíte představit, jaká to byla nuda. Spát se moc nedá, neb je u nás teprve 14 hod. Většina Číňanů to hned zalomila, ale mi ještě koukáme na jakýsi film v angličtině. Do sluchátek sice pouštějí čínskou hudbu, ale co chvíli se zasekává jak starý diskmen. Zkoušíme chvilku spát, a když už konečně zabereme je tu gong a podává se snídaně. No strašně jsem se na ni těšil :-(, ale už jsem byl vzhůru tak jsem to snědl. Pak už byl čas přistáni.

V Pekingu nás překvapil výstup z letadla. Jako ve starých filmech na Ruzyni. Po schůdkách na letištní plochu a počkat na bus. První co nás praštilo do obličeje, bylo vedro a dusno jak v prádelně a to bylo teprve ráno. Bus nás kamsi odvezl a tam jsme se teprve dozvěděli, že terminál je v rekonstrukci a proto takové obstrukce. Pak projit kontrolou pasu, kde nám málem vzali 1 vstupové vízum, protože jsme museli vystoupit z letištního prostoru (i když jsme byli prodejcem letenek ujišťováni, že nám tu nic nehrozí, protože jsme v mezinárodním prostoru letiště). Naštěstí byla pracovnice pozorná a dala nám 48 hod. vstup bez víza. Novinka od loňského roku, tuším. Procházíme tedy dál, kde nás informuji, že tranzit je jinudy než ukazuji cedule. Zmateně pobíháme kolem, žádný pracovník neumí poradit, až nakonec jeden říká, že musíme projit přes celnici. Je to divné, ale je tomu tak. Vcházíme tedy do veřejné části letiště a po chvíli nacházíme směr odlet Hong Kong.

Než se dostaneme k letadlu, je tu obvyklá kontrola. Pasy, tašky, cely člověk atd. Takhle důsledně zkontrolován jsem snad nebyl ani u doktora. Nakonec vše proběhlo, jak mělo, a my sedíme ve správném letadle. To mimochodem z nám neznámých důvodů mělo asi 30 min. zpoždění. Naštěstí to byl poslední let a tak nám bylo téměř jedno, kdy dorazíme. V letadle jsme to vlivem únavy a nespaní regulérně zalomili a půlku letu prospali.

V Hong Kongu už zase známá písnička. Vylézt z letadla, počkat na bus, projit kontrolou a novinka – vyzvednout batohy. Kupodivu se nikde neztratily a my mohli vyjít ven z letiště. Vyměňujeme eura za hong kongske dolary a kupujeme jízdenku na Airport express do Tsing Si [青衣]. Odtud už mnohem levněji metrem až do Lo Wu [羅湖] na přechod do Číny. Systém metra je jednoduchý, přehledný a přestupy dobře značeny. Není se tedy čemu divit, že jsme za 90 min. na místě.

Podle průvodce a rad jdeme za davem až k celnici. Nejprve kontrola ze strany Hong Kongské a potom ze strany Čínské, kde asi už po páté vyplňujeme příletovou kartu. Nevím k čemu jim je, když ji stejně hází do koše. Po průchodu toho všeho nastává další šok. Konec anglickým nápisům a označení latinkou. Nic, jen Čínské znaky. Nádraží také nikde v dohledu. Nejprve vyměňujeme eura a dostavíme par pěkných barevných papírků s Maem. Vylézáme ven a tu si nás hned jeden zkorumpovaný policista zve k sobě, a že nás vezme pán, co stojí vedle, taxíkem. Říkám ne, a že pojedeme vlakem. On to zkouší znovu a já zase své ne. Vzdává to a ukazuje směrem za sebe, ať jdu tedy na ten vlak. Ani neví, že mi prokazuje službu, protože jsem nevěděl, kam dal. Takhle mi krásně ukázal cestu až k odbavovací hale. Po chvilce bloudění a kontrole zavazadel (jak na letišti, rentgen, rám, divně koukající lide) jsme našli pokladní, která pěkně anglicky řekla, kam jedeme a pak kolik to bude stát. Nečekané, ale potěší.

Vlak jel asi za 20 min. a tak nebyl čas se ani leknout a už jsme seděli ve vlaku směr Guangznou východní nádraží [广州东站]. Lístky se prodávají rovnou jako místenky, takže sezení bylo zajištěno. Krásný nový a čistý vlak nás za necelých 90 min. dovezl na východní železniční stanici v Guangzhou.

Zde zase najít metro, drobné a pochopit výdejní automat na jízdenky. Po chvil vše zvládáme a jedem na zastávku poblíž hotelu – zastávka Zhongshanba [中山八]. Vylézáme ven a opět vedro a dusno (všechny dopravní prostředky jsou klimatizované a to i ty nejobyčejnější městské autobusy).

Venku náš překvapí silnice velká asi jako pražská magistrála. Hledáme přechod, který nacházíme, až u druhého vylezu z metra. Přecházíme a pak už pohodlně docházíme k hotelu. Zde obsluha hned pochopí naši rezervaci (jak by ne, když jsme ji měli v čínštině :-). Zaplatíme ubytováni dopředu (ano, zde je to jinak než v Čechách, platí se předem) a hurá na pokoj. Sprcha a vytoužený spánek. Po téměř dvou-denní cestě to bylo vysvobození, které trvalo až do 12 hod. následujícího dne.