Čína: Díl 2 – park Liwan a přírodní rezervace Baihuayuan

(Ne)bezpečný přechod pro chodceKdyž jsme se trochu zmátořili po cestě, vyrazili jsme do nedalekého parku Liwan [荔湾湖公园]. Nejprve jsme však museli zvládnout přechod šílené křižovatky. Zatím jsme se neodvážili po přechodu a šli jsme raději nadchodem, který nás bezpečně přivedl až k bráně do parku.

Nečekaně se za vstup neplatilo (ano, v Číně se platí i za vstup do parku) a tak jsme mohli vstoupit. Byla sobota odpoledne, sluníčko pálilo a tak byl park plný lidí. Většina se jen tak procházela nebo se schovávala ve stínu stromu. Tu a tam byly k vidění hloučky hráčů karet, šachů a mahjongu. Nezapomenutelnou příhodou bylo setkání s čínským staříkem, jež nás míjel na kole. Koukal na nás tak vyjeveně, že si málem nevšiml, jak jede do stromu :-).

Procházka nám zabrala cele odpoledne a tak jsme v jednom koutku u vody koupili první čínské jídlo. Jednalo se o jakési knedlíčky s rybí příchutí přelité jemně pálivou čili omáčkou. Pak už jsme se vydali zpět do hotelu. Cestou jsme koupili ještě neidentifikovatelné pití (něco mezi hruškou a jablkem) a na večer spásné instantní nudle.

Baihuayuan Shan [白云山]

V neděli jsme vstali už v pohodě, tedy v 10 hod. (časový posun je neúprosný) a vydali se do přírodní rezervace Baihuayuan (někdy též nazývanou zelenými plícemi Guangzhou [广州]). Cestu metrem jsme zvládli bez problémů, ale autobus byl už oříšek. Vystoupili jsme špatným východem a marně hledali zastávku turistického autobusu č. 1 (až při zpáteční cestě jsme zjistili, že jsme měli jít Exitem A). Vydali jsme se tedy směrem k parku pěšky. Z ničehož nic asi po 500 m nacházíme následující zastávku. Čekáme tedy na autobusbus a ten po chvilce přijíždí. Sice jiné číslo, ale též jede na určené místo). Důležité je mít drobné, protože automat nevrací. My neměli a tak jsme jeli za ¥10 namísto ¥4 (vypadá to, že v cele Číně se jezdi busem za ¥2 a za  ¥1 v neklimatizovaném).

Autobus končí u dolní zastávky lanovky, ale my se vydáváme dále k hlavnímu vstupu. Nejsme přeci bábovky a navíc ušetříme ¥20 za každého :-). Vstup do parku je placeny (¥5). Vstupujeme a hned si můžeme vybrat mezi pohodovou asfaltovou silnici nebo méně pohodlnými schody. Volíme schody v domnění, že budou lidé líní šlapat do schodu. Omyl, i do schodu se jich s námi vydává spousty. Cesta nahoru je v neustále se zvyšujícím vedru náročná. Naštěstí téměř celá vede ve stínu vzrostlých stromů, a co chvíli je altánek s tekoucí vodou.

Zhruba v polovině cesty k horní stanici lanovky odbočujeme k buddhistickému chrámu Nengren Si [能仁寺]. Cestou míjíme jezírka, ve kterých se prohání pestrobarevní kapři a rozvážně pohybující se želvičky. K chrámu nás přivedlo několik schodišť, po kterých čas od času přeběhla slepice či kohout. Kousek vlevo od chrámu, ve stínu vzrostlých stromů, se nacházel malý plácek s kamennými stoly a sedátky. Naštěstí tu nebylo mnoho lidí. Mohli jsmetak na chvíli sednout a načerpat v klidu nových sil.

Nengren Si [能仁寺; Neng-žen S’]

S rozlohou přes 10 000 m2 je jeden z nejrozlehlejších a nejupravenějších chrámů v malebné oblasti Baiyun Shan. Byl vystavěn za panování dynastie Qing. Návštěvníkům byl opět otevřen po rekonstrukci v roce 1995. Chrám je obklopen okolními kopci ze tří stran. V okolí se nacházejí prameny běžícího tygra, sladké rosy, jezírko Yuhong, starobylý most a další. Právem náleží mezi jedny z osmi nejhezčích míst Baiyun Shan.

Sily jsme potřebovali hodně. Od chrámu vedly prudké schody, které místy byly na výšku snad dvou normálních. Splaveni jsme se vyšplhali na plac u horní stanice lanovky. Zdejší místo si oblíbili nejen výletníci, ale i nespočet vyznavačů sportu, karetních her a jiných kratochvíl. Dále je odsud možno vyrazit např. do ptačí rezervace nebo k vrcholu Moxinling [摩星岭]. My se vydali k vrcholu.

Baiyun Shan - výhled na Guangzhou

Nejprve jsme šlapali po asfaltové silnici, ale po chvíli jsme odbočili na lesní stezku, no spíše dlážděnou cestu se schody. Cesta nás vedla neomylně až k pokladně pod vrcholem. Zde jsme opět zaplatili vstupné (¥5). Nepochopil jsem, proč jsme dostali plastovou kartičku (vstupenku), kterou jsme po dvou metrech hodili do turniketu, u kterého navíc stala obsluha. Hold v Číně žije hodně lidí a nějakou práci dělat musí :-). Opět máme na výběr z asfaltové silnice nebo dlážděného chodníku. Vybíráme chodník, který nás po chvilce dovedl k altánku s výhledem na město. Chvíli posedíme a pak vyrazíme k vrcholu Moxingling. Těsně pod vrcholem narážíme na občerstvení, u kterého se několik lidí láduje instantní polévkou. Vrchol samotný je betonový plácek se širokým výhledem na město. Také zde mají stojan s nespočtem visacích zámků se jmény milostných dvojic. Najednou se začalo nebe zatahovat a tak jsme se vydali zpět dolů.

Ke spodní bráně jsme se vydali po asfaltové silnici, abychom měli i jiný pohled na park. Krom všudypřítomných lidí a pár odboček k tematickým atrakcím, nebylo již nic zajímavého k vidění. Dole už bez problémů nacházíme autobus, který nás po chvilce dovezl k metru a to následně až na hotel.