Čína: Díl 7 – intermezzo Kunming a jeho zákoutí

Než se vrhnu do psaní dalšího dílu o našem putování po Číně, chtěl bych ukázat pár fotek z města Kunming [昆明]. Je to směs fotek z hlavního města provincie Yunnanu [云南], Kunming. Toto čtyřmilionové město prochází bouřlivým stavebním vývojem. Všude kam oko dohlédne je vidět stavební stroje stavějící jednu výškovou budovu za druhou. Též síť metra se rozrůstá a tím pádem je všude mnoho objížděk a uzavírek.

V tom všem shonu lze, ale spatřit i líbivější části města. Mimo jiné starožitný trh Zhangguanying Secondhand Market [张官营旧货交易中心], kde se prodává kde jaké haraburdí, ale i cenné historické kousky. Pokud člověk umí čínsky, může zakoupit i literaturu na improvizovaném antikvariátu. Další informace lze najít zde (anglicky).

Mezi další zajímavá a klidná místa patří jedna z posledních původních čajoven Wenmiao [文庙茶园]. Zřízena byla v bývalém Konfůciově chrámu v samotném středu města na křižovatce cest Renmin Zhong Lu [人民中路] a Zhengyi Lu [正义路]. Více informací o čajovně najdete např. zde (česky).

Posledním z vybraných zákoutí v Kunmingu je čajový trh Xiongda [雄达] na levé straně (postaven v historizujícím stylu) a Jinshi [金实] na pravé straně (moderní zástavba). Ve zdejších obchodech lze nakoupit především keramiku, čajové stoly a hlavně čaj Pu’er [普洱], kterého je zde opravdu hodně. Na výběr je nepřeberné množství a bez průvodce je velmi těžké se v něm vyznat. Naštěstí jsme průvodce měli :).

LEXIKON: Hui Gan (回甘)

Hui Gan [回甘; Chuej-kan] je výraz používaný v čajové terminologii a to především v souvislosti s čaji typu Pu’er. Znak 回 lze přeložit jako návrat či odpověď a znak 甘 značí sladkost. Volně přeloženo tak lze říci, že se jedná o návrat sladkosti. Jde o pocit v hrdle bezprostředně po polknutí doušku čaje. Též se pomocí této charakteristiky popisuje síla čaje a přeneseně i kvalita.

Zdroj:

LEXIKON: Cha Zui (茶醉)

Cha Zui [茶醉; Čcha-cuej] je čínské označení pro „opilost“ z čaje. V podstatě se jedná o stav mysli a těla při požití většího množství čaje. Přesné množství je individuální podle tělesné stavby jedince a jeho psychického rozpoložení. Často je popisován jako stav podobný mírné opilosti z alkoholu, tj. lehká ztráta koordinace pohybů, uvolnění mysli a celkový pocit štěstí.

Odborný náhled na věc zná viníka. Je jím látka s názvem Theophylline, která se v čaji vyskytuje ve stopovém množství (~1 mg/l). V dřívějších dobách byla látka používána pro respirační onemocnění, ale pro řadu vedlejších účinků je dnes indikována jen zřídka.

Zdroj:

Čína: Díl 6 – dvoudenní výlet do vesnice Liu Bao

V pondělí (1. 7.) dopoledne jsme vyrazili směr Liu Bao (¥20). Autobus vypadal, že už hodně pamatuje, ale klimatizace fungovala :-). Po cestě jsme na náhodných místech nabírali nebo vyhazovali cestující. Systém zastávek jsem totiž nepochopil. Prostě někdo zařval nebo mávnul a už autobus zastavoval. Dokonce se stal i nákladním vozem, kdy naložil čtyři pneumatiky a vezl je komusi do vesnice za Liubaem :-D.

Nejprve frčíme (možná až silné slovo, řidič nevyvinul vyšší rychlost než 40 km/h :-) po široké okresní silnici, abychom po půl hodině odbočili na úzkou betonovou silničku. Silnička začala ihned strmě stoupat a různě se klikatit kopcovitou krajinou. Místy byly vidět strmé srázy s hlubokými údolími. Tu a tam se z džungle vynořila vesnička s par domy. Po další hodině začal autobus klesat a my se blížili k cíli. Projel ještě několik vesnic kolem řeky Liu Bao, aby nás po další půl hodině vysadil ve vesnici Liu Bao.

Nejprve miřme do hotelu (¥60) kde odkládáme batohy a vzápětí prcháme na jídlo. Ve zdejší jídelně máji hotovky ve stylu několik misek s různými pokrmy, které naloží do misky s rýží. Za ¥8 je to pořádná porce rovnající se polednímu obědu. Po vydatném obědě domlouvají naši přátelé dopravu na místo zvané Tang Ping [塘坪]. Po chvilce domlouvaní je dohodnuta cena ¥50 za osobu (při jízdě ve dvou na motorce). Sedáme tedy na motorky celkem tri (na řidiče nesmíme zapomenout :-) a vyrazíme.

Cesta na motorce ve třech je více než dobrodružná :). Nejen, že se není čeho držet, ale poskakovaní po nerovné silnici není nic příjemného. Navíc jsme v kopcích narazili na dělníky, kteří právě budovali novou silnici. No budují je až moc silné slovo, leží ve stínu a čekají, až zatvrdne beton. Musíme tedy tento kus pěšky a řidič proskáče škarpou až za dělníky. Pak už zase frčíme a snažíme se z motorky nespadnout.

Ještě chvilka drkotaní a jsme tam. Nacházíme se na místě Tang Ping [塘坪], kam se svážel čaj z širokého okolí. Na nádvoří jsou dva 300 let staré stromy, které vesničané mají v úctě a každý rok jim přinášejí oběti. Jak si tak fotíme, vytrousí se z nedalekého národního výboru osazenstvo a hned se s námi fotí. Dokonce nás pozve dovnitř a pohostí čajem. Chvilku si s námi povídají (spíše tedy s naším doprovodem) a pak následuje společná fotka před výborem. Na rozloučenou dostává každý pytlík místního čaje. Zajímavý zážitek. U nás doma si nás nikdo ani nevšimne a tady rovnou předseda :-).

Cesta zpět proběhla stejně drkotavě s malou zastávkou u malé čajové zahrady. Nakonec nás řidič vysadil před čajovým obchodem. Majitel nás usadil ke stolu a během chvíle nabízí první ochutnávku svých čajů. Mezi tím venku zuřila bouřka a po silnici se valily proudy vody. Zůstali jsme dále a ochutnali další čaje. Nakonec jsme druhého dne zakoupili velmi dobry Sheng Liu Bao [生六堡茶].

Druhy den jsme vstali na 9. hodinu a vyrazili směrem k doporučené zahradě Shuang Ji Ding [双髻顶] nacházející se cca 7 km od vesnice. Celou cestu jsme kráčeli po betonové silnice a místy jsme si připadali jako v našich Beskydách. Za hodinu a půl jsme dorazili k velké čajové zahradě. Na svazích se nacházelo jen několik sběračů a u továrničky pár lidi co nakládalo dřiví na náklaďák. Vyfotili jsme si zahradu z různých míst a nakonec se zastavili i v továrničce. Zde jsme měli možno vidět na živo, jak se zpracovává čaj. Zde sice polo-strojně, ale presto to byl zážitek.

Cestou zpět nás tlačil čas a tak jsme dolů šli trochu svižnějším tempem. V krámku jsme koupili již zmíněný čaj a pak honem na autobus. Mel jet přesně ve 2, ale přijel o trochu později. Ono se není čemu divit, že v těch kopcích nějaké zpoždění nabere. Horší bylo, že byl příšerně přeplněný. Celou dvouhodinovou cestu jsme museli stát. V jedné vesnici musel řidič dokonce odmítnout vzít 4 děti. Nevím tedy, co dělali, když to byl poslední autobus. Cestu jsme nakonec nějak přežili a vystoupili ve Wuzhou [梧州].

Cestou do hotelu jsme koupili lístky na vlak do Kunmingu [昆明] (cesta viz 4. Díl) a pak už vytoužená sprcha na hotelu a spát.