Čína: Díl 6 – dvoudenní výlet do vesnice Liu Bao

V pondělí (1. 7.) dopoledne jsme vyrazili směr Liu Bao (¥20). Autobus vypadal, že už hodně pamatuje, ale klimatizace fungovala :-). Po cestě jsme na náhodných místech nabírali nebo vyhazovali cestující. Systém zastávek jsem totiž nepochopil. Prostě někdo zařval nebo mávnul a už autobus zastavoval. Dokonce se stal i nákladním vozem, kdy naložil čtyři pneumatiky a vezl je komusi do vesnice za Liubaem :-D.

Nejprve frčíme (možná až silné slovo, řidič nevyvinul vyšší rychlost než 40 km/h :-) po široké okresní silnici, abychom po půl hodině odbočili na úzkou betonovou silničku. Silnička začala ihned strmě stoupat a různě se klikatit kopcovitou krajinou. Místy byly vidět strmé srázy s hlubokými údolími. Tu a tam se z džungle vynořila vesnička s par domy. Po další hodině začal autobus klesat a my se blížili k cíli. Projel ještě několik vesnic kolem řeky Liu Bao, aby nás po další půl hodině vysadil ve vesnici Liu Bao.

Nejprve miřme do hotelu (¥60) kde odkládáme batohy a vzápětí prcháme na jídlo. Ve zdejší jídelně máji hotovky ve stylu několik misek s různými pokrmy, které naloží do misky s rýží. Za ¥8 je to pořádná porce rovnající se polednímu obědu. Po vydatném obědě domlouvají naši přátelé dopravu na místo zvané Tang Ping [塘坪]. Po chvilce domlouvaní je dohodnuta cena ¥50 za osobu (při jízdě ve dvou na motorce). Sedáme tedy na motorky celkem tri (na řidiče nesmíme zapomenout :-) a vyrazíme.

Cesta na motorce ve třech je více než dobrodružná :). Nejen, že se není čeho držet, ale poskakovaní po nerovné silnici není nic příjemného. Navíc jsme v kopcích narazili na dělníky, kteří právě budovali novou silnici. No budují je až moc silné slovo, leží ve stínu a čekají, až zatvrdne beton. Musíme tedy tento kus pěšky a řidič proskáče škarpou až za dělníky. Pak už zase frčíme a snažíme se z motorky nespadnout.

Ještě chvilka drkotaní a jsme tam. Nacházíme se na místě Tang Ping [塘坪], kam se svážel čaj z širokého okolí. Na nádvoří jsou dva 300 let staré stromy, které vesničané mají v úctě a každý rok jim přinášejí oběti. Jak si tak fotíme, vytrousí se z nedalekého národního výboru osazenstvo a hned se s námi fotí. Dokonce nás pozve dovnitř a pohostí čajem. Chvilku si s námi povídají (spíše tedy s naším doprovodem) a pak následuje společná fotka před výborem. Na rozloučenou dostává každý pytlík místního čaje. Zajímavý zážitek. U nás doma si nás nikdo ani nevšimne a tady rovnou předseda :-).

Cesta zpět proběhla stejně drkotavě s malou zastávkou u malé čajové zahrady. Nakonec nás řidič vysadil před čajovým obchodem. Majitel nás usadil ke stolu a během chvíle nabízí první ochutnávku svých čajů. Mezi tím venku zuřila bouřka a po silnici se valily proudy vody. Zůstali jsme dále a ochutnali další čaje. Nakonec jsme druhého dne zakoupili velmi dobry Sheng Liu Bao [生六堡茶].

Druhy den jsme vstali na 9. hodinu a vyrazili směrem k doporučené zahradě Shuang Ji Ding [双髻顶] nacházející se cca 7 km od vesnice. Celou cestu jsme kráčeli po betonové silnice a místy jsme si připadali jako v našich Beskydách. Za hodinu a půl jsme dorazili k velké čajové zahradě. Na svazích se nacházelo jen několik sběračů a u továrničky pár lidi co nakládalo dřiví na náklaďák. Vyfotili jsme si zahradu z různých míst a nakonec se zastavili i v továrničce. Zde jsme měli možno vidět na živo, jak se zpracovává čaj. Zde sice polo-strojně, ale presto to byl zážitek.

Cestou zpět nás tlačil čas a tak jsme dolů šli trochu svižnějším tempem. V krámku jsme koupili již zmíněný čaj a pak honem na autobus. Mel jet přesně ve 2, ale přijel o trochu později. Ono se není čemu divit, že v těch kopcích nějaké zpoždění nabere. Horší bylo, že byl příšerně přeplněný. Celou dvouhodinovou cestu jsme museli stát. V jedné vesnici musel řidič dokonce odmítnout vzít 4 děti. Nevím tedy, co dělali, když to byl poslední autobus. Cestu jsme nakonec nějak přežili a vystoupili ve Wuzhou [梧州].

Cestou do hotelu jsme koupili lístky na vlak do Kunmingu [昆明] (cesta viz 4. Díl) a pak už vytoužená sprcha na hotelu a spát.