Category Archives: Cestopisy

VIDEO: Porcelain for Emperors

Na serveru Youtube jsem narazil na zajímavé video o čínském porcelánu. Jedná se o starší dokument z roku 1981, který zachycuje výrobu porcelánu ve slavném městě Jingdezhen [景德镇]. Video nás provede téměř všemi kroky výroby a to od těžení základního materiálu až po export zboží.

Myslím, že i přes stáří dokumentu, jde stále o pěknou ukázku výroby kvalitního a uměleckého porcelánu.

Porcelain for Emperors

odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=e3ckTvhBAg4

délka: 12:49 MINUT

jazyk: anglický

titulky: anglické

Čína: Díl 11 – Beijing

Poslední týden našeho pobytu v Číně jsme strávili v hlavním městě Beijing [北京]. Z letiště jsme jeli Airport Expresem (¥25), u kterého mě překvapila sešlost za pouhých pár let (slavnostně byl otvírán před olympiádou v roce 2008). To ostatně pozoruji u všeho v Číně realizovaného.

Po prodrání se davem v metru a na ulicích jsme dorazili na náš hostel Qian Men Hostel (¥60) a ubytovali se ve 4 lůžkovém pokoji (pro 4 tedy velmi miniaturní). Měli jsme štěstí a na pokoji byli slušní lidé. Nejprve jeden spící Číňan (odešel někdy brzy ráno) a poté sourozenci z Jižní Korey. Chlapec si chtěl procvičit svou angličtinu a navazoval se mnou konverzaci, ale příliš nepochodil neb má znalost angličtiny je nevalná :-D.

Bohužel den po příjezdu mě přepadali zdravotní obtíže a tak jsme si Beijing moc neužili. Alespoň jsme si to vynahradili večerem strávený s naší známou, která pracuje v Beijingu již šestým rokem. Sešli jsme se na zastávce výletní tramvaje na Qianmen [前门]. Poté jsme volným krokem procházeli po nákupní třídě, až jsme se s malým přesunem autobusem ocitli na obchodní třídě Wangfujing [王府井] kde se též nachází trh s jídlem. Je zde mnoho stánků s nejrůznějšími myslitelnými pokrmy. My nakonec ochutnali pouze smaženou bramboru a grilované chapadla chobotnice, která byla velmi chutná. Dál jsme korzovali, až jsme dorazili do jednoho zapadlého baru. Zde jsme si dali čaj, víno a povídali o všem možném. Na střeše dokonce promítali film Ostře sledované vlaky :D, nečekané. Z baru jsme dál procházeli po městě s noční prohlídkou bubnové a zvonové věže. Na závěr jsme si prošli ještě barovou a diskotékovou oblast kolem jezera Houhai [后海]. Pak už jsme jen chytli taxi a nechali se odvést do hostelu. Tímto bychom ještě jednou rádi poděkovali Hance za krásný večer a provedení po městě.

Ve městě jsme si z výše uvedených důvodů prohlédli jen pár památek. Zavítali jsme do Chrámu nebes [天坛; Tiantan] (¥15) kde jsme si prohlédli spíše rozsáhlý park než samotné památky (přišli jsme později odpoledne a památky se zavíraly). Také jsme se zkusili podívat do Zakázaného města [故宫; Gugong], ale ohromné množství turistů nás odradilo a raději jsme se šli uklidnit do nedalekého parku Zhongshan [中山公園] (¥3). Na úplný závěr jsme navštívili park Beihai [北海公园] (¥10) a zašli se podívat na náměstí Nebeského klidu [天安门广场; Tiananmen].

V pátek večer (19. 7.) jsme vyrazili metrem a Airport Expresem na letiště kde nám nad ránem letělo letadlo zpět domů. Naštěstí jsme byli natolik unaveni, že jsme většinu letu prospali a ignorovali plačící dítě za námi. Ráno jsme přistáli na letišti v Amsterodamu a hned nás přivítal nefunkční systém Transferu. Museli jsme vyčkat u brány na příchod pracovníka, který nám vydal palubní lístky, a pak už bylo vše ok. Přistáli jsme v Praze a po měsíci cestování jsme byli konečně doma.

Čína: Díl 10 – Jingmai Shan

Ve čtvrtek 11. 7. po poledni jsme vyrazili autobusem směr Jingmai Da Zhai [景迈大寨] v Jingmai Shan [景迈山]. Hned na začátku cesty jsme byli svědky neobvyklé akce: tankování vody do barelu za sedadlem řidiče. Během cesty doplňoval ještě třikrát. Odvodili jsme z toho, že buď v Číně už vynalezli autobus na vodu, nebo jsme jeli kropicím vozem :D.

Po zhruba dvouhodinové cestě jsme si nechali zastavit na křižovatce před Huimin Xiang [慧民乡] u odbočky na Jingmai Shan. Zde jsme čekali na autobus, který měl jet kolem čtvrté odpolední. Jedna rodinka nás však vzala autem a tak jsme čekat nemuseli. Po zhruba půlhodinové drncavé cestě jsme dorazili do vesnice. Ubytování proběhlo bez problémů a mohli jsme vyrazit na prohlídku okolí.

Pro podvečerní procházku jsme si vybrali nedalekou oblast Daping Zhang [大平掌] kde rostou čajové stromy volně v lese. Pěkná oblast se spoustou starých čajových stromů, které jsou krásně zasazeny mezi vzrostlé stromy. Život zde bují a na každém kroku je vidět nějaký hmyz nebo rostlinka. Zhruba v polovině procházky nás přepadl déšť a tak jsme využili jeden ze zdejších přístřešků (sloužící místním jako úkryt před nepříznivým počasím). Cestou zpět se začalo rychle stmívat (jako ostatně všude v jižní Číně) a tak jsme dorazili na hotel téměř za tmy.

Následující den jsme vyrazili na celodenní procházku po zdejším okolí. Jako první jsme zvolili nedalekou vesnici Nuogan Laozhai [懦干老寨], kterou obývá etnikum Bulangů. Po necelé hodince jsme dorazili ke krásné vesnici, která si stále drží svůj historický ráz. Krásné dřevěné stavby s typickými šindelovými střechami jsou vskutku nádherné. Dokonce se zde nachází i malý chrám, u kterého asi mají úly s policejními divokými včelami :D. Když jsme si totiž chrám prohlíželi, stále na nás nalétávaly a nedaly pokoj, dokud jsme neodešli.

Po prohlídce vesnice jsme přemýšleli, co budeme dělat dál. Bylo ještě brzo vrátit se do hotelu a tak jsme vyrazili na procházku do dalších oblastí zdejšího kraje. Celou cestu jsme šli po cestě vyskládané s oblých kamenů kladených na výšku, které jsou pro zhýčkané evropské kotníky trochu moc. Po celodenním chození jsem toho měl pak už plný zuby. Během tohoto výletu jsme prošli kolem nespočetných čajových zahrad a dokonce jsme zahlédli i jednu malou továrničku na zpracování čaje. Došli jsme až do vesnice Mangjing [芒京] (odsud pocházela rodinka, která nás předchozí den svezla). Zde jsme si v jednom chrámu krátce odpočinuli a poté vydali na cestu zpět. Cestou nás provázeli asi tři psi, kteří postupně odcházeli zpět. Jeden to však vydržel skoro do půli cesty, ale pak se někam ztratil. Po návratu jsme si ještě nafotili místní atrakci v podobě schodů, kudy šlapali nosiči čaje s nákladem na trh. Pak už jsem vyčerpáním padl na postel a spal celou noc.

V sobotu jsme kolem poledne vyrazili na autobus, který nás odvezl do města Lancang [澜沧]. Oproti cestě z Liubao jsme měli štěstí a pár sedadel na nás vybylo. Byli jsme sice zaskládáni krabicemi s čajem, ale seděli jsme. Cesta uběhla poměrně rychle a to i díky krásným a neznámým výhledům do okolí. V Lancangu jsme měli několik hodin čas, než nám jel lehátkový autobus. Zašli jsme do města na nějaké jídlo (čínská obdoba KFC) a do místního obchodu. Na nádraží se nám povedlo vyměnit lístky na dřívější autobus a tak jsme vyrazili dřív. Autobus byl opravdu překvapením. Po stranách a uprostřed byly nainstalovány palandy na spaní a u vchodu nás hosteska nemilosrdně donutila zout. Měli jsme štěstí a žádného smraďocha jsme sebou nevezli :D. Cesta proběhla bez komplikací, jen někdy večer jsme měli zastávku na výměnu kola. Nevím sice, co s ním bylo, ale oprava byla blesková skoro jako u F1 :D.

Nad ránem druhého dne jsme dorazili do Kunmingu. Zašli ještě na jídlo a pokec ke známému a v pondělí jsme odletěli do Pekingu (viz 8. díl).

Čína: Díl 9 – Nannuo Shan

 V úterý (9. 7.) večer jsme vyrazili z Kunmingu [昆明] do Xishuangbanny [西双版纳]. Jako dopravní prostředek jsme zvolili automobil (cca ¥200), který je o poznání levnější než autobus. Řidiči aut si tak přivydělávají při převozu nových aut dolů na jih. Cestovali jsme přes noc a tak jsme většinu cesty prospali. Jen hluboko v noci postihla osádku dalšího automobilu nepříjemná věc. Řidič špatně spočetl potřebné množství paliva a tak musela osádka kus cesty tlačit po dálnici pro benzín (mimochodem zde se jezdí na benzín s oktanovým číslem 94).

Nad ránem nás řidič vyhodil u autobusového nádraží v Jinghong [景洪]. Bohužel u toho druhého, který ve městě je. Museli jsme tedy projít skrz město k druhému. Naštěstí jsme měli mnoho času a chůzí potemnělým městem jsme si protáhli ztuhlá těla. Po delším čekání nám kolem 7 hod. jel autobus do Menghai [勐海]. Vlivem únavy a krátkého spánku v minulé noci jsme krátce po odjezdu usnuli a probudil se až těsně před příjezdem do Menghai. Po příjezdu jsme zamířili rovnou do hotelu a celé dopoledne prospali.

Odpoledne jsme si na místním tržišti dali vydatný oběd a poté zamířili do jednoho čajového obchodu. Zde se náš ujal dobrý známý našeho známého :-D. Chvilku jsme poseděli nad šálkem čaje a pak vyrazili do hor. Tedy nejprve jsme odvezli jakéhosi kolegu a vyzvedli jiného a pak už se jelo do Nannuo Shan [南糯山]. První zastávka byla u jedné rodiny v podhůří, které zrovna slavila. Zrazovali nás od výletu, že je deštivo a ať raději pijeme s nimi. Zdvořile jsme odmítli a po chvilce posezení v bambusovém domečku nad šálkem čaje, jsme konečně vyrazili vzhůru do vesnice Banpo Zhai [半坡寨].

Na poprvé jsme dojeli do špatné vesnice. Sice do Banpo, ale Xinzhai [新寨] což je označení pro novou vesnici. Ještě několikrát jsme špatně odbočili, než se nám konečně podařilo dorazit ke správnému domu s domluveným průvodcem (nutno podotknout, že vše zajišťoval kolega, bez kterého bychom se sem asi nikdy nedostali, a za to mu patří velký dík). Zde nám byl zapůjčen deštník a spolu s asi dalšími pěti lidmi jsme se šli podívat na čajového krále (500 let starý čajový strom). Cestou jsme procházeli nádhernými čajovými zahradami umístěných přímo v lese. Nádherné scenérie byly doplněny o chuchvalce mlhy, které se převalovali přes vrcholky hor. Byly jsme totiž v nadmořské výšce přes 1700 m n.m. Tedy nejvýše ve svém životě, nepočítám-li let letadlem :-D.

Po zhruba čtvrthodinové pohodové procházce jsme dorazili k majestátnímu čajovému stromu. Ten se hrdě vyčníval nad malou roklí a všem stromům v okolí ukazoval kdo je tu pánem. Malý kousek od stromu byla bambusová chýše, kam se někteří členové výpravy uchýlili k odpočinku. Nejvíc mě fascinoval jeden Číňan, který jedním telefonem volal a druhým fotil strom. Velice zajímavá podívaná.

Po návratu jsme poděkovali za provedení, vrátili deštníky a vydali se zpět do Menghai. V Menghai jsme dostali pozvánku na večeři a rádi jsme ji přijali. Chvilku po usednutí začaly servírky nosit na stůj nejrůznější pochutiny. Každý si nabíral dle chuti. Pro mě byla většina jídel příliš pálivá, ale ostatní si pochutnali. Dokonce na mě vyšla nějaká nepálivá zelenina a tak jsem zaplnil žaludek i já. K jídlu se podávalo místní pivo, které mělo pouze 8° a tak nebyl problém vypít více kousků ;-). Jedním z hostitelů jsem byl dokonce označen jako piják „numer one“ :-D. Na přítelkyni se dokonce naučil pár českých slov pro povzbuzení k pití a to ve znění: „Dívko, pít pivo“. V jeho podání a s trochou alkoholu v krvi to byla zábava na dlouhé chvíle.

Gastronomické okénko

V Číně mají zvláštní způsob pití piva. Nejen, že pijí jen slabé kousky (viz zmíněné 8° pivo), ale především jej pijí z malých 1 dcl skleniček. Obsah se musí vypít na ex. Ve spojení s přiťukáváním ke každé příležitosti a malou výdrží Číňanů v pití alkoholu, jsou brzy všichni v dobré náladě a brzy i na mol.

Následujícího dne (čtvrtel 11. 7.) jsme odpoledne vyrazili na autobusové nádraží. Zde jsme nasedli do autobusu, který nás dovezl do podhůří Jingmai Shan [景迈山]. O tom však až v dalším pokračování.

Čína: Díl 8 – Kunming

Po příjezdu do Kunmingu jsme zamířili nejprve do Hostelu (Kunming Cloudland International Youth Hostel). Byla to naše první zkušenost s tímto typem ubytování a tak jsme nevěděli, do čeho jdeme. Spaní ve společné noclehárně není úplně ono, ale zase cena ¥40 na osobu je víc než příznivá. Naštěstí naši spolunocležníci nebyli příliš hlasití.

Poté co jsme se zotavili z dlouhé cesty, jsme se vydali na průzkum města. Cestou do McDonalds jsme bloudili tak dlouho, až jsme dorazili k obřímu obchodnímu komplexu v centru města. McDonalds jsme však nenašli a tak jsme pojedli alespoň něco málo placek z obchodu u muslimů. Teprve až na hostelu jsme zjistili, jak moc jsme byli blízko :). Ono řídit se jen mapou v mobilu nebyl dobrý nápad. Navíc když z nepochopitelných důvodů má google maps celou Čínu o kus posunutou (satelitní ne, ale ta je zase příliš datově náročná a méně přehledná).

Při druhém výletě jsme vzali na pomoc mapku, která byla volně k dispozici v hostelu. První zajímavost nejblíže hostelu byl trh s květinami a ptáky [昆明花鸟市场; Kunming Huaniao Shichang] (navíc právě u onoho hledaného McDonaldu). Vydali jsme se tedy podle mapy a za necelou čtvrt hodinu jsme byli na místě. Zdejší tržiště nabízí nejrůznější druhy zboží. Krom zmíněných ptáků a jiného zvířectva je zde možno nakoupit suvenýry i věci denní potřeby. Prostě vše nač si lze jen vzpomenout. Jedinou nevýhodou je, že nikdo neuvádí ceny zboží a často se stává, že cizincům ceny nadhodnotí. Bylo nám doporučeno smlouvat, ale často jsme se setkali s neochotou jakkoliv cenu snížit. Tak nevím, jestli to bylo špatnou domluvou nebo smlouvání už dávno neplatí. Kdo ví.

V sobotu jsme se vydali do nedalekého parku Cuihu [翠湖公园]. Zdejší park skýtá mnoho zákoutí pro chvíle klidu a rozjímání. Na hlavních cestách bylo tedy velmi rušno, ale vždy se našlo místečko, kde nikdo nebyl. V době, kdy jsme se zde naházeli, právě kvetli lotosy. Krásné růžové a žluté květy zdobily velkou část plochy jezera v parku. Při procházení parku jsme se ani nevím jak, dostali do malého bambusária v jihozápadní části parku. K vidění je zde několik druhů čínských bambusů, mezi kterými doslova vyčníval obří kus největšího druhu bambusu v Číně (Dendrocalamus giganteus). Stvoly jsou tak široké, že jsem je nedokázal obejmout ani oběma rukama. Na výšku měl také úctyhodných 20 m.

Když jsme se už dosyta nabažili parku, vyrazili jsme po ulici Yuantong [圆通寺] k chrámu Yuantong [圆通寺]. Vlivem výstavby metra byla část silnice ohrazena a my si tak nevšimli, že jsme chrám přešli. Vynořili jsme se až u ZOO, kde jsme se podle mapy zorientovali. Osud tomu asi chtěl, že jsme cestou ještě jednou zabloudili. Těsně před vstupní branou jsme odbočili na parkoviště, které je umístěno podél chrámu. Chrám jsme tedy už viděli, ale vstup ne a ne najít. Na potřetí se nám tedy už podařilo najít vstupní bránu a po zakoupení vstupenek (¥6) jsme konečně vstoupili dovnitř. Chrám je pěkně opraven, čistý a udržovaný. Při prohlídce jsme dokonce narazili na místnost, kde se modlili mniši i běžní věřící. Cestou zpět nás přepadla průtrž mračen, která nás zahnala pod převis střechy jednoho z chrámu.

Po dešti jsme se vydali zpět do hostelu. Nejprve jsme si chtěli dát něco k jídlu v centru, ale přihnala se další přeháňka. Zapadli jsme tedy do prvního bistra se schovat. Šikovně jsme si vybrali to, kde bylo obrázkové menu. Stačí tak jen ukázat na obrázek a jídlo je za chvilku na stole. Vtipné bylo, že paní domácí připravovala jídlo na další den přímo vedle nás v prostorách jídelny. No jiný kraj jiný mrav. Poté jsme již hodně vyčerpání dorazili na hostel, kde jsme ještě chvilku poseděli na terase a pak šli spát.

Pro pobavení

U hostelu se nám stala taková úsměvná příhoda s prodavačkou z místního obchůdku. Chtěl jsem si koupit pivo, ale neviděl jsem jej. Automaticky jsem se zeptal česky: “Máte pivo?”. Paní hned přiskočila a říkala: “Pi-to?”. Já, že ano a myslel jsem, že jsem ji naučil česky. Opak byl pravdou. v čínštině se totiž  pivo řekne právě Pijiu [啤酒] v české transkripci Pchi-ťio :D.

V pondělí jsme se vypravili se známým a jeho přáteli, kteří zde studují, do bambusového chrámu Qiongzhu [筇竹寺]. Nejprve jsme se vydali běžnou hromadnou dopravou, abychom na konečné přestoupili na “příměstský autobus”, který jel jedině tehdy, když byl zcela zaplněn. Naštěstí to netrvalo dlouho a my po chvilce dorazili před hlavní bránu chrámu (vstup ¥10).

Uvnitř chrámu je výborná restaurace kde podávají snad nejlepší nudle v celém Kunmingu. Citelně pálivé (také jsme řekli méně chilli ;) s výborným hedvábným tofu na povrchu. Prostě pochoutka. Po naplnění žaludků jsme vyrazili na obhlídku chrámu. Prohlédli si zákoutí, udělali pár fotek a nakonec jsme na nejhornější terase zasedli ke kamennému stolu. Zde jsme si udělali pár výborných čajů a k tomu přikusovali čínské chuťovky. Bylo to také pěkně strávené odpoledne před následujícím výletem do Xishuangbanny [西双版纳].

Předposlední den pobytu v Kunmingu (po návratu z Xishuangbanny) jsme stihli ještě zajít na jedinou Yunnanskou specialitu. Tou specialitou byly nudle nošené přes most [过桥米线; Guoqiao Mixian]. Jedná se o velkou mísu opravdu horkého vývaru, do kterého se vloží nudle a spousta dalších pochutin donesených separátně na talířcích. Nejedná se o nic extra zajímavého, ale nasytí a člověk si i pochutná.

Poslední den pobytu nebyl vlastně ani den, protože jsme už dopoledne zamířili na letišti. Nejprve jsme se doplahočili na Airport-bus, který byl sice kousek od hostelu, ale naše těžká zavazadla nám dala hodně zabrat. V autobuse byla nepříjemná etuda s jízdenkami. My mysleli, že se prodávají v autobuse, ale opak byl pravdou. Stevardka nám chtěla zkontrolovat lístky, ale nedokázala nám vysvětlit, že se nekupují u ní. Až paní sedící vedle posunky ukázala do nedaleké kanceláře, kam jsem rychle zaběhl a už bylo vše OK.

Po příjezdu na letiště jsme na tabuli marně hledali náš let (¥1475 / osoba). Na informacích nás nasměrovali ke správné přepážce, kde jsme nakonec zjistili, že odlet byl o hodinu posunut (zajímavé jak se za týden můžou věci změnit). I let byl o téměř hodinu posunut a tak jsme dorazili do Pekingu s téměř dvouhodinovým zpožděním oproti předpokladu. Ještě, že jsme si vybrali let s rozumnou dobou příletu a tak nás ani tento pozdní přílet nerozhodil.

A co se dělo v Pekingu? To bude téma některého z dalších pokračování. Nejprve však pojedeme do Xishuangbanny za čajovníky a slavnými Pu’erovými horami.

Čína: Díl 7 – intermezzo Kunming a jeho zákoutí

Než se vrhnu do psaní dalšího dílu o našem putování po Číně, chtěl bych ukázat pár fotek z města Kunming [昆明]. Je to směs fotek z hlavního města provincie Yunnanu [云南], Kunming. Toto čtyřmilionové město prochází bouřlivým stavebním vývojem. Všude kam oko dohlédne je vidět stavební stroje stavějící jednu výškovou budovu za druhou. Též síť metra se rozrůstá a tím pádem je všude mnoho objížděk a uzavírek.

V tom všem shonu lze, ale spatřit i líbivější části města. Mimo jiné starožitný trh Zhangguanying Secondhand Market [张官营旧货交易中心], kde se prodává kde jaké haraburdí, ale i cenné historické kousky. Pokud člověk umí čínsky, může zakoupit i literaturu na improvizovaném antikvariátu. Další informace lze najít zde (anglicky).

Mezi další zajímavá a klidná místa patří jedna z posledních původních čajoven Wenmiao [文庙茶园]. Zřízena byla v bývalém Konfůciově chrámu v samotném středu města na křižovatce cest Renmin Zhong Lu [人民中路] a Zhengyi Lu [正义路]. Více informací o čajovně najdete např. zde (česky).

Posledním z vybraných zákoutí v Kunmingu je čajový trh Xiongda [雄达] na levé straně (postaven v historizujícím stylu) a Jinshi [金实] na pravé straně (moderní zástavba). Ve zdejších obchodech lze nakoupit především keramiku, čajové stoly a hlavně čaj Pu’er [普洱], kterého je zde opravdu hodně. Na výběr je nepřeberné množství a bez průvodce je velmi těžké se v něm vyznat. Naštěstí jsme průvodce měli :).

Čína: Díl 6 – dvoudenní výlet do vesnice Liu Bao

V pondělí (1. 7.) dopoledne jsme vyrazili směr Liu Bao (¥20). Autobus vypadal, že už hodně pamatuje, ale klimatizace fungovala :-). Po cestě jsme na náhodných místech nabírali nebo vyhazovali cestující. Systém zastávek jsem totiž nepochopil. Prostě někdo zařval nebo mávnul a už autobus zastavoval. Dokonce se stal i nákladním vozem, kdy naložil čtyři pneumatiky a vezl je komusi do vesnice za Liubaem :-D.

Nejprve frčíme (možná až silné slovo, řidič nevyvinul vyšší rychlost než 40 km/h :-) po široké okresní silnici, abychom po půl hodině odbočili na úzkou betonovou silničku. Silnička začala ihned strmě stoupat a různě se klikatit kopcovitou krajinou. Místy byly vidět strmé srázy s hlubokými údolími. Tu a tam se z džungle vynořila vesnička s par domy. Po další hodině začal autobus klesat a my se blížili k cíli. Projel ještě několik vesnic kolem řeky Liu Bao, aby nás po další půl hodině vysadil ve vesnici Liu Bao.

Nejprve miřme do hotelu (¥60) kde odkládáme batohy a vzápětí prcháme na jídlo. Ve zdejší jídelně máji hotovky ve stylu několik misek s různými pokrmy, které naloží do misky s rýží. Za ¥8 je to pořádná porce rovnající se polednímu obědu. Po vydatném obědě domlouvají naši přátelé dopravu na místo zvané Tang Ping [塘坪]. Po chvilce domlouvaní je dohodnuta cena ¥50 za osobu (při jízdě ve dvou na motorce). Sedáme tedy na motorky celkem tri (na řidiče nesmíme zapomenout :-) a vyrazíme.

Cesta na motorce ve třech je více než dobrodružná :). Nejen, že se není čeho držet, ale poskakovaní po nerovné silnici není nic příjemného. Navíc jsme v kopcích narazili na dělníky, kteří právě budovali novou silnici. No budují je až moc silné slovo, leží ve stínu a čekají, až zatvrdne beton. Musíme tedy tento kus pěšky a řidič proskáče škarpou až za dělníky. Pak už zase frčíme a snažíme se z motorky nespadnout.

Ještě chvilka drkotaní a jsme tam. Nacházíme se na místě Tang Ping [塘坪], kam se svážel čaj z širokého okolí. Na nádvoří jsou dva 300 let staré stromy, které vesničané mají v úctě a každý rok jim přinášejí oběti. Jak si tak fotíme, vytrousí se z nedalekého národního výboru osazenstvo a hned se s námi fotí. Dokonce nás pozve dovnitř a pohostí čajem. Chvilku si s námi povídají (spíše tedy s naším doprovodem) a pak následuje společná fotka před výborem. Na rozloučenou dostává každý pytlík místního čaje. Zajímavý zážitek. U nás doma si nás nikdo ani nevšimne a tady rovnou předseda :-).

Cesta zpět proběhla stejně drkotavě s malou zastávkou u malé čajové zahrady. Nakonec nás řidič vysadil před čajovým obchodem. Majitel nás usadil ke stolu a během chvíle nabízí první ochutnávku svých čajů. Mezi tím venku zuřila bouřka a po silnici se valily proudy vody. Zůstali jsme dále a ochutnali další čaje. Nakonec jsme druhého dne zakoupili velmi dobry Sheng Liu Bao [生六堡茶].

Druhy den jsme vstali na 9. hodinu a vyrazili směrem k doporučené zahradě Shuang Ji Ding [双髻顶] nacházející se cca 7 km od vesnice. Celou cestu jsme kráčeli po betonové silnice a místy jsme si připadali jako v našich Beskydách. Za hodinu a půl jsme dorazili k velké čajové zahradě. Na svazích se nacházelo jen několik sběračů a u továrničky pár lidi co nakládalo dřiví na náklaďák. Vyfotili jsme si zahradu z různých míst a nakonec se zastavili i v továrničce. Zde jsme měli možno vidět na živo, jak se zpracovává čaj. Zde sice polo-strojně, ale presto to byl zážitek.

Cestou zpět nás tlačil čas a tak jsme dolů šli trochu svižnějším tempem. V krámku jsme koupili již zmíněný čaj a pak honem na autobus. Mel jet přesně ve 2, ale přijel o trochu později. Ono se není čemu divit, že v těch kopcích nějaké zpoždění nabere. Horší bylo, že byl příšerně přeplněný. Celou dvouhodinovou cestu jsme museli stát. V jedné vesnici musel řidič dokonce odmítnout vzít 4 děti. Nevím tedy, co dělali, když to byl poslední autobus. Cestu jsme nakonec nějak přežili a vystoupili ve Wuzhou [梧州].

Cestou do hotelu jsme koupili lístky na vlak do Kunmingu [昆明] (cesta viz 4. Díl) a pak už vytoužená sprcha na hotelu a spát.

 

Čína: Díl 5 – návštěva vesnice Shi Zhai

Ještě v den příjezdu do Wuzhou [梧州] jsme zašli na autobusové nádraží zjistit, v kolik pojede druhý den (neděle 30. 6.) autobus. Jaké bylo zděšení, když nám paní za přepážkou sdělila, že žádné místo z názvem Wu Bao [五堡] nezná. Ukázali jsme tedy do knihy na mapu, kde by měla ona obec být. V tu chvíli paní věděla. Během krátké doby od vydání knihy byl název obce změněn na Shi Zhai [狮寨]. Vtipné jak si v Číně dokážou komplikovat život. Autobus tedy pojede v 10 hod. dopoledne.

Druhého dne jsme tedy vyrazili před 9. hodinou na autobus. Mysleli jsme, že času je mnoho, ale opak byl pravdou. Na autobusové nádraží jsme přijeli asi 2 minuty před plánovaným odjezdem. Rychle jsme běželi k okénku, kde nám bylo sděleno, že lístky se prodávají přímo u řidiče (¥20). Následoval další zběsilý útěk k autobusu zpestřený rentgenovou kontrolou zavazadel. Naštěstí autobusy nejezdí moc na čas a tak jsme stihli nastoupit. Stejně čekal ještě dalších 5 minut, než konečně vyrazil.

Po cestě autobus nabíral cestující v těch nejzapadlejších koutech. Vtipné bylo, co vše dokázali v autobuse vést – krabice, pytle s rýží, hnojivem a jiným sypkým materiálem. Prostě vše nač si lze jen vzpomenout. Po necelé hodince jsme dorazili na náměstí v Shi Zhai [狮寨]. Ihned jsme se stali terčem pozornosti zdejších lidí. Nám to až tolik nevadilo, alespoň jsme se mohli zeptat na cestu. Bohužel nikdo ve vesnici nevěděl, kde autor knihy našel prastaré čajové stromy.

Zavedli nás alespoň k jedněm starším čajovým stromům, které se ovšem využívají na olej (list i plody byly mnohem větší než u obvyklých čajových stromů). Následně nám byla doporučena návštěva zdejší malé čajové zahrady. Paní jela napřed na skútru a přivedla mladou slečnu s klíči od domu. V domě se na dvoře právě sušila skromná sklizeň letního čaje. Dostali jsme ochutnat čaje z předchozích dnů, který byl poměrně hořký (znak letních sklizní?). Poté jsme se šli podívat na zahradu. Byla poměrně zarostlá a plná štípajícího hmyzu. Sice nevypadal tak úhledně jako z fotografií, ale zato byla 100% ekologická :D. Ona ani trocha toho plevelu ničemu neškodila, alespoň se nevyplavovala cenná úrodná půda. V jedné části zahrady dokonce rostly vzrostlé stromy s krásnými plody pomela.

Cestou zpět nás pozvaly do svého domu na čaj (autobus jel za dlouho). Vtipné bylo pozorovat kontrasty v podobě moderní televize, pračky a téměř rozpadající se dřevěné chatrče, ve které žily. Poté jsme již vyrazili na autobus, který po pár minutách opravdu jel. Na náměstí jsem si ještě před odjezdem všiml prodejny s těmi nejmodernějšími mobilními telefony. Bylo to velice zajímavý pohled, protože obec vypadala jako vytržená z 60. let minulého století. I místní tržnice se zeleninou a možná čerstvým masem byla výživná. Nevím jestli bych si troufnul něco sníst :D.

Cesta zpět proběhla bez problémů a po hodince jízdy autobusem (¥20) a další hodině MHD jsme dorazili na hotel. Večer pak proběhla návštěva čajového obchodu s ochutnávkou zajímavých čajů. Ještě jsme stihli zajít na specialitu, pečenou rýži v kameninovém hrnci. Dobré jídlo, i když sladkého masa v něm bylo až příliš. Následující den jsme se vypravili přímo do srdce Liubaa [ 六堡], ale o tom až v dalším pokračování.

Čína: Díl 4 – návštěva města Wuzhou

Ve městě Wuzhou [梧州] jsme strávili pár dní při cestách do nedalekých vesnic a oblastí pěstování čaje Liubao [六堡茶]. Ubytováni jsme byli v jihozápadní (staré) čtvrti, která je od vlakového nádraží přes celé město :). Nádraží je totiž situováno na severozápadě, téměř na jeho úplném okraji.

Je mi záhadou, proč tak zajímavé město je stran všech zahraničních průvodců. Možná je to odlehlostí, či menším množstvím památek. Každopádně nám se zde líbilo a určitě bychom se sem rádi znovu podívali.

Stará část města je pěknou ukázkou staré koloniální architektury se spoustou úzkých uliček a zákoutí. Jediné co dojem kazí je cca 15 m vysoká železobetonová protipovodňová zeď. Určitě je však potřeba. Podle fotek (např. zde) z roku 2005 je vidět, že i tak vysoké zdi nemusí stačit zadržet valící se masu vody. Byli jsme tedy rádi, že tentokrát (pobývali jsme zde ve stejném měsíci jako při ničivých povodních) žádná voda nepřišla. Naopak přišla obrovská vlna veder, při kterých člověk, i po velmi krátkém pobytu na sluníčku, mohl ždímat tričko.

Pěkným zážitkem je procházka po promenádě, která je zbudována na horní straně protipovodňové zdi. Táhne se téměř od mostu Yunlong na východě přes most na třídě Xijiang kde se stáčí na sever a končí u mostu ve čtvrti Qianjian. Celkem téměř 5 km. My prošli jen malý kousek u nábřeží řeky Xi [西江], kde jsme sešli až ke břehu. Chvíli jsme si užili výhled na čilý lodní ruch na řece a výhledy na protější břeh. Pak jsme se prostupem ve zdi vrátili do města a prošli si zdejší obchůdky se suvenýry.

V dalších dnech jsme ve městě pobývali jen krátce. Většinou jen večer po návratu z cest po okolních vesnicích (viz další díly cestopisu). I tak jsme stihli navštívit obchod s čajem a ochutnat nespočet zajímavých čajů. Více o pobytu ve městě snad napoví níže uvedené fotografie.

Před odjezdem do Kunmingu [昆明] jsme ještě stihli zajít do chrámu Dračí matky [龙母庙; Long Mu Miao] (vstup ¥15), který byl nedaleko hotelu. Pošli jsme starou zástavbou a po chvíli jsme stáli u jižní brány. Překvapivé je, že u této brány se vstupné platí, ale u druhé (západní) nikoliv. Procházíme se první částí chrámu a obdivujeme zdejší stavby a výzdobu. Postupujeme dále a najednou zjišťujeme, že další část je oddělena plotem. Musíme tedy vyjít zpět jižní bránou a jít po rušné silnici k druhému vchodu. Velice zajímavé.

Druhá část areálu je mnohem rozlehlejší s bujnou vegetací. Bohužel ani stíny mohutných stromů nezabránily obrovskému vedru, které bylo nesnesitelné už v dopoledních hodinách. K největší atrakci chrámu jsme museli vyšplhat po nespočetném množství prudkých schodů. Na vrcholu byl odměnou pohled na obrovskou 34 m vysokou sochu dračí matky. Příjemné bylo, že i zde bylo občerstvení za rozumnou cenu a i obsluha byla ochotná. Dokonce přeběhla celou plochu, jen aby mi prodal dvě vody ;-).

Po poledni jsme sbalili věci a odjeli taxíkem na vlakové nádraží. Vtipné, že i když jsem seděl vepředu vedle řidiče, měl jsem co dělat abych se vešel :-D. Na nádraží nás přivítalo půl hodinové zpoždění (pak, že v Číně jezdí všechno na čas). Po příjezdu vlaku následovala obvyklá akce cestujících. Všichni se narvali k bráně a netrpělivě čekali, až je pustí na peron. Nevím proč, když každý má místenku a tím místo zajištěno. V poklidu jsme si tedy nastoupili a vydali se na několikahodinovou cestu do města Nanning [南宁] (¥64,5). Zde jsme museli počkat v hotelu přes noc, protože již nebyly volné jízdenky na noční vlak.

Do Kunmingu [昆明] jsme odjeli v 7 hodin ráno. Prozíravě jsme zakoupili jízdenky (¥204) do lehátkového vozu, kde se 12. hodinová cesta dala přežit. Cestou pozorujeme měnící se krajinu a tunely. Na trase jejich velké množství a v jednom jsme dokonce jeli celých 5 minut. Zajímalo by mě, jak mohl být dlouhý. Na večer jsme konečně dorazili do Kunmingu. Pak už zbývalo jet pár stanic autobusem a byli jsme na hostelu.

Čina: Díl 3 – chrámy v Guangzhou a čajový trh na Fangcun

Po nevydařeném pondělku jsme si v úterý zašli spravit chuť prohlídkou památek Guangzhou. Naštěstí se nacházejí v blízkosti metra a tak nemusíme složitě řešit autobusy.

Prvním navštíveným chrámem byl Liurong Si [六榕寺] (vstup ¥5) neboli chrám šesti Banyánovníků (strom).   Nejprve jsme maličko bloudili a tak nám jeden žebrák poradil kudy kam. Koupili jsme si lístky a žebrákovi dali drobné za jeho ochotu. Jak ten byl šťastný :-). Pak už vstupujeme do chrámu a kocháme se pagodou s názvem Hua Ta (květinová pagoda) a přilehlými stavbami. Některé byly pod lešením a tak jsme viděli jen část komplexu. Na chvíli jsme si sedli v klidnější části a rozjímali. Poté, co jsme nabrali sil, jsme vyrazili do dalšího chrámu, který byl necelý 1 km na jih. Cestou míjíme nespočet malých obchůdků se vším, na co se dá pomyslet. Nejčastěji však s elektronickými součástkami.

Dalším chrámem v pořadí byl Wu Xian Guan [五仙观] – chrám pěti nesmrtelných, kteří podle legendy založili město. U chrámu nás udivila absence pokladny, ačkoliv ve všech průvodcích je uváděné vstupné. Chrám vypadal po celkové rekonstrukci a nikde nebylo vidět žádného mnicha. Spíše nežli architekturu lze zde obdivovat zahrady a klid. V zadní části areálu se nachází malé muzeum keramiky, která byla nalezena při výstavbě parkoviště před chrámem. Snad jedinou zajímavostí je věž, na které je zvon, který nesmí zvonit. Lidé mu totiž přisuzovali vinu na morové epidemii ve 14. století. Od té doby je také nazýván jako „Zakázaný zvon“.

Po prohlídkách chrámů byl čas na setkání s našimi přáteli na čajovém trhu na Fangcun [芳村]. Nejprve jsme si prohlédli jeden z mnoha čajových marketů. Z tak velkého množství čaje a příslušenství až přechází zrak. Poté, co jsme přečkali prudký déšť, jsme vyrazili na ochutnávku čajů do jednoho z obchodů. Navečer jsme byli pozváni na naše první, opravdu čínské jídlo. Výborné to-fu [豆腐 nebo 荳腐] a zapečenou rýži v hliněném hrnci. Pak už byl čas spánku a my se rozešli do svých hotelů.

Další dny jsme strávili na čajovém marketu ochutnáváním a vybíráním čajů. Mezi tím vším jsme si našli i čas na procházku po nedalekém parku Zuiguan [醉观公园] s výstavou bonsají a ochutnávku čínských jídel v nedalekých restauracích.

Ve čtvrtek večer jsme se přesunuli vlakem do města Yulin [玉林市] (¥145,5) a následně do Wuzhou [梧州] (¥25,5). První vlak byl lehátkový. Takový ten ruského stylu bez kupeček. Proste tři a tři postele proti sobě a společná ulička. Nejprve jsem měl obavy z hluku, ale v 10 hod. zhasly světla a byl klid až do rána. V Yulin-u jsme museli počkat sedm hodin na vlak do Wuzhou. Ideální to moc nebylo, protože čekárna byla venku před budovou a už od rána bylo nepříjemné horko. Ani uvnitř to však nebylo žádné terno. Čas si krátíme nákupem knedlíčku a pospáváním na nádraží. V 11 hod. dopoledne konečně přijíždí spásný vlak do Wuzhou. Kvalitou a vybavení asi tak na úrovni našich rychlíkových vagónů. Takže pohoda, jen ty záchodky (díra v zemi, ale čistá :D). Poté ještě asi tři hodiny cesty a konečně jsme v hotelu. Po téměř celodenním cestovaní uleháme a z hotelu vylézáme až večer na pár ochutnávek čaje Liubao.